Před dávnými časy, snad někdy ve 13. století za pánů z Polmny, kdy polenský hrad byl ještě malým hrádkem, zbudovaným ze dřeva a kamene na ostrohu nad bažinou, zemřel jednoho rána starý hradní pán. Pozůstalí spolu se služebnictvem postavili v hlavním sále hradu honosný katafalk, položili naň otevřenou rakev s mrtvým tělem, po obou stranách zažehli dvě řady smutečních svící a po stěnách rozvěsili těžká černá sukna. Starý, věrný osobní sluha zemřelého, mající svoji komůrku přímo naproti dveřím sálu, byl pověřen dozorem nad klidem a pořádkem ve smuteční síni, do které přicházeli lidé z širokého okolí, aby se naposledy poklonili svému pánu, který byl za svého života dobrým a spravedlivým majitelem panství.
Stářím i zármutkem unavený sluha si opravdu oddychl, když za posledním smutečním hostem zapadla hlavní brána. Odebral se do svého prostého příbytku, kde vysílen ulehl na lože. Spánek však stále nepřicházel. Neobvyklý ruch dne, bolestná lítost ze ztráty dobrého pána i obava, jak se bude dále vyvíjet jeho osud na hradě a jaké vlastně budou další dny starce a vysloužilého služebníka? To vše vířilo v jeho mysli.
Jeho sluch zachytil nějaký lehounký zvuk na chodbě, zvedl se na loži a naslouchal. Bylo to jako když se kdosi blíží po špičkách a bosý. Snad se mi to jen tak zdálo, pomyslil si služebník a už, už se chtěl opět položit. Vtom tlumeně vrzly dubové dveře sálu. Starý sluha zatajil dech a studený pot mu vyrazil na čele. Strnulý a ztuhlý čekal, co se bude dít dál a křečovitě se držel oběma rukama okraje lůžka.
Dlouho bylo nehybné ticho. Před jeho vytřeštěnýma očima se zachvívala jenom tma. Postupně se uklidňoval, v uších ustávalo zvonivé napětí, starý muž se postupně zklidňoval.
Náhle se celý opět zježil novou hrůzou. Skřípot dveří se znovu zařízl bolavě do ticha a po něm zašelestily ty tajuplné plíživé kroky, spíše jen tichá ozvěna kroků, tentokrát se vzdalujících.
Celý zbytek noci starý sluha probděl. Když ranní světlo vrátilo známým věcem barvu a tvar, komorník vstal a šel obhlédnout síň s mrtvým pánem. V sále bylo vše v pořádku. Nikde stopa po tajemném nočním návštěvníkovi. Světla mdle hořela, černé závěsy visely nehybně a vším se prolínala silná vůně vadnoucích květů a těžká vůně posledního spánku.
Celý den se opět střídaly návštěvy u hlavy zesnulého a večer se komorník těšil, že tentokrát snad vytoužený spánek nebude ničím rušen. Úplně vyčerpaný ulehl na svém loži, když předtím prohlédnul kdejaký kout ve hradě a ověřil si, že brána je opravdu dobře zavřená.
Temnota a ticho mu rázem připomněly celý zážitek minulé noci. Oči, které se mu celý den klížily ospalostí, hleděly nyní široce do tmy a srdce se silně rozbušilo. Ticho se prohlubovalo a dech se úžil v sevřeném hrdle. Přijde zase „to“, co tu bylo včera? Několikrát si sáhl na uši, neboť měl pocit, že mu rostou, že se rozšiřují do stran, do podivně bzučící temnoty. Už se mu zdálo, že prostor je plný tónů, od nejtenčích, na samé hranici slyšitelnosti, až k hluboce dunivým, jako vzdálený hrom. Uvědomil si, že ticho bylo dokonalé, když se od něj náhle odrazil známý, s hrůzou očekávaný zvuk kroků, spěšných a sametově hebkých kroků. Krátce a lehce skříply těžké dveře protějšího sálu. Komorník už seděl vzpřímený a ztuhlý na lůžku a třeštil oči do tmy. Velká barevná kola mu vířila před očima a jako v mlze spatřil v dveřní výplni matně světélkující přísnou tvář zesnulého pána s upřeným skelným pohledem. Něco jako světlý pruh zdálo se prodlužovat od neurčitých obrysů postavy směrem k jeho loži.
Starý sluha se bleskurychle položil a přetáhl si houni přes hlavu. Pevně zavřel oční víčka a ruce přitiskl na uši. Tak ležel bez pohybu zalitý studeným potem v očekávání, co se bude dít dál!
Kolik času uplynulo, nevnímal. Až křeč v rukou ho donutila povolit stisk a opatrně odsunout přikrývku z obličeje. Oknem vnikalo do komůrky svítání. Pozvolna přicházel den. Stará židle, zčernalá truhla, věšák s kabátcem nabývaly obrysů.
Sluha se znovu posadil, tentokrát vyděšený zcela novou myšlenkou. Co když chodil do smutečního sálu v noci zloděj? V rohu stála kovaná truhlice, v ní bylo uloženo celé pánovo bohatství. Dědic, nový hradní pán, byl podle vyprávění služebnictva lakotný a krutý. Bude-li něco v truhlici scházet, nikdy neuvěří, že to nevzal sluha sám. A co bude pak? Pojednou se viděl na mučidlech a vzápětí v zatuchlé tmě hladomorny a nová hrůza mu běhala po páteři. Seskočil z lože na svůj věk obdivuhodně rychle a spěchal do sálu k truhle. Stála tam tmavá a nedotčená a nebylo ani vidět stopy po něčí přítomnosti v místnosti.
Tentokrát se starý sluha rozhodl, že přemůže hrůzu a celou věc vyšetří. Večer, když brána zapadla a všichni v hradu ulehli, místo do své komůrky ukryl se sluha ve smutečním sále za jeden z těžkých závěsů, v němž si dýkou probodl malý otvor. V ruce svíral dýku a oko přiblížil k otvoru v závěsu a čekal.
Ze svého stanoviště měl přehled přes celý sál s katafalkem a s dveřmi naproti. Svíce hořely nehybně, jen občas to v některé z nich slabě zapraskalo a plamínek se zakomíhal. Mdlá vůně uvadlých květin, připomínající vůni tlení byla těžká až k nevolnosti. Čas tiše plynul.
Tu se velké dveře pohnuly a s příšernou pomalostí se mezi nimi šířila mezera. Ostré vrznutí projelo vzduchem. Plamínky svící zamžikaly a v koutech se zakymácely stíny. Mezera otevřených dveří dosáhla šířky lidské ruky a pak se opět zmenšovala, až se dveře vlastní vahou dovřely. Nikdo nevešel!
Sluha svírající křečovitě dýku pohlédl rychle na katafalk. V rakvi sinavě svítil ostrý profil mrtvého pána, promodrávající rysy byly mlčenlivé a všemu vzdálené. V tom sluhův zrak padl na podlahu a stařec málem vykřikl. Tam v polotmě klouzal malý, podlouhlý stín, plížil se až ke katafalku, obloukem se mihl vzduchem a vyhoupl se na rakev! Ještě jedno zavlnění a stín se schoulil v tmavý chuchvalec na pánově hrudi. Napřímil dva malé hroty a pod nimi rozsvítil dvě kruhovitá zelená světla.
Sluha se už nezdržel: “Kocour!“ vykřikl užasle. To je pánův kocour uvědomil si bleskem, to plaché, polodivoké zvíře, které všechnu svou přítulnost věnovalo hradnímu pánovi a před ostatními bázlivě prchalo.
I nyní, vyplašeno výkřikem, střelhbitě seskočilo z rakve na podlahu, mihlo se ke dveřím a tlapkou i nosem si vydobylo východ na chodbu.
Tu noc se starý sluha konečně vyspal. Ráno vyprávěl všem ve hradě o noční události. Ihned se všichni pustili do prohledávání všech koutů a skrýší ve hradě. Jejich námaha však byla marná – kocoura nenašli.
Po poledni byl z hradu vypraven okázalý pohřeb k nově zbudované kapli sv. Kateřiny na vedlejším strážném vrchu , od nějž část podhradí dostala své jméno Kateřinov. Po návratu ze smutečního obřadu dali pozůstalí rozestavit misky s mlékem a s různými pamlsky po chodbách i v podstřeší, ale ráno bylo vše netknuté. Ani v následujících dnech nikdo kocoura nespatřil.
Byl to opět starý sluha, který o něm přinesl zprávu.
Stařec chodil denně k hrobce svého pána, aby si tam s ním v myšlenkách pohovořil a postýskal. Sedmý den po pohřbu nalezl na náhrobní desce natažené tělo mrtvého kocoura. Domyslil si, že zvíře sem přicházelo vždy v noci, vedeno svou oddaností – a protože nepřijímalo potravu od nikoho, než od zemřelého pána, zahynulo při poslední návštěvě u hrobky hladem.
Komorník se ztuhlého těla ani nedotkl, ale spěchal do hradu , aby všem oznámit svůj objev. Vypravili se k hrobce všichni, kdo v hradě pobývali. Kocour byl odnesen do hradu a bylo rozhodnuto, že tato věrnost si zaslouží zachování a odměny. Byl přivolán obratný felčar, který žil v městečku pod hradem a ten dle orientálního návodu, který byl přechováván v pánově knihovně a který si přivezl kdysi z pouti do Svaté země, preparoval zvířecí tělo. Tělo kocoura napustil pryskyřicemi a oleji. Takto mumifikovaný kocour byl pak vložen do malého výklenku ve zdi pod hlavním sálem a výklenek byl zazděn.
Hrad přecházel z majitele na majitele , jména i erby panských rodů se střídaly v jeho pestrých dějinách. Dlouho, předlouho odpočívala malá mumie ve své skrýši, o jejíž existenci nikdo již nevěděl.
Na konci 18. století po požáru přestal být hrad a zámek, který byl později vybudován, tehdejšími majiteli pány z Ditrichštejna obýván a i správa panství byla přestěhována do nedaleké Přibyslavi. Obyvatelnou část zámku tvořily byty vysloužilých úředníků, vdov a panských sirotků, jak často popisuje spisovatelka Vlasta Pittnerová.
Opuštěný, polorozbořený hrad, sloužící jako skladiště, se stal na konci 19. století po velkém požáru, který zničil dvě třetiny města, levným zdrojem kamene pro polenské občany, kteří obnovovali svá obydlí. Z rozpadajícího se mohutného zdiva byl kámen brán i na stavby hradního křídla se zbytky sálu, kde kdysi spočívala rakev dávno zapomenutého pána, jehož jméno utonulo v moři času, a kde v tajném výklenku leželo ukryté tělo věrného zvířete, uchráněno tak před zničením.
Jak šel čas, měnila se uspořádání, stal se starý polorozbořený hrad předmětem zájmu členů Spolku polenského muzea. Za přispění donátorů, manželů Pojmanových, byl starý hrad zakoupen a věnován pro potřeby muzea. Během stavebních úprav byla za odbouraným kusem zdiva objevena i stará kočičí mumie. Dočkala se pozdní slávy. Mezi starožitnostmi, mezi historickými předměty vydechujícími vůni dávno zašlých časů a vedle starých knih, kde doteky neznámých, dávno zetlelých rukou dodnes kreslí drobnohlednou pavučinu na zežloutlých stránkách, stávala vitrínka označená názvem vytvořeným zdravým vtipem místního lidu: “Tuten kocour!“. Ve vitrínce odpočívala malá, zachovalá mumie zvířete, které tolik postrašilo starého sluhu v dávných dobách, kdy polenský hrad ještě svítil novotou.
Světlo a vzduch narušily brzy vystavené tělo, které se jednoho dne rozpadlo v prach. Bylo odklizeno z muzea a zmizelo v propadlišti, do něhož se postupně propadají všechny věci našeho věčně se měnícího světa. A tak věrné zvíře následovalo svého pána do vzdálené minulosti.
Polenská mumie
Před dávnými časy, snad někdy ve 13. století za pánů z Polmny, kdy polenský hrad byl ještě malým hrádkem, zbudovaným ze dřeva a kamene na ostrohu nad bažinou, zemřel jednoho rána starý hradní pán. Pozůstalí spolu se služebnictvem postavili v hlavním sále hradu honosný katafalk, položili naň otevřenou rakev s mrtvým tělem, po obou stranách zažehli dvě řady smutečních svící a po stěnách rozvěsili těžká černá sukna. Starý, věrný osobní sluha zemřelého, mající svoji komůrku přímo naproti dveřím sálu, byl pověřen dozorem nad klidem a pořádkem ve smuteční síni, do které přicházeli lidé z širokého okolí, aby se naposledy poklonili svému pánu, který byl za svého života dobrým a spravedlivým majitelem panství.
Stářím i zármutkem unavený sluha si opravdu oddychl, když za posledním smutečním hostem zapadla hlavní brána. Odebral se do svého prostého příbytku, kde vysílen ulehl na lože. Spánek však stále nepřicházel. Neobvyklý ruch dne, bolestná lítost ze ztráty dobrého pána i obava, jak se bude dále vyvíjet jeho osud na hradě a jaké vlastně budou další dny starce a vysloužilého služebníka? To vše vířilo v jeho mysli.
Jeho sluch zachytil nějaký lehounký zvuk na chodbě, zvedl se na loži a naslouchal. Bylo to jako když se kdosi blíží po špičkách a bosý. Snad se mi to jen tak zdálo, pomyslil si služebník a už, už se chtěl opět položit. Vtom tlumeně vrzly dubové dveře sálu. Starý sluha zatajil dech a studený pot mu vyrazil na čele. Strnulý a ztuhlý čekal, co se bude dít dál a křečovitě se držel oběma rukama okraje lůžka.
Dlouho bylo nehybné ticho. Před jeho vytřeštěnýma očima se zachvívala jenom tma. Postupně se uklidňoval, v uších ustávalo zvonivé napětí, starý muž se postupně zklidňoval.
Náhle se celý opět zježil novou hrůzou. Skřípot dveří se znovu zařízl bolavě do ticha a po něm zašelestily ty tajuplné plíživé kroky, spíše jen tichá ozvěna kroků, tentokrát se vzdalujících.
Celý zbytek noci starý sluha probděl. Když ranní světlo vrátilo známým věcem barvu a tvar, komorník vstal a šel obhlédnout síň s mrtvým pánem. V sále bylo vše v pořádku. Nikde stopa po tajemném nočním návštěvníkovi. Světla mdle hořela, černé závěsy visely nehybně a vším se prolínala silná vůně vadnoucích květů a těžká vůně posledního spánku.
Celý den se opět střídaly návštěvy u hlavy zesnulého a večer se komorník těšil, že tentokrát snad vytoužený spánek nebude ničím rušen. Úplně vyčerpaný ulehl na svém loži, když předtím prohlédnul kdejaký kout ve hradě a ověřil si, že brána je opravdu dobře zavřená.
Temnota a ticho mu rázem připomněly celý zážitek minulé noci. Oči, které se mu celý den klížily ospalostí, hleděly nyní široce do tmy a srdce se silně rozbušilo. Ticho se prohlubovalo a dech se úžil v sevřeném hrdle. Přijde zase „to“, co tu bylo včera? Několikrát si sáhl na uši, neboť měl pocit, že mu rostou, že se rozšiřují do stran, do podivně bzučící temnoty. Už se mu zdálo, že prostor je plný tónů, od nejtenčích, na samé hranici slyšitelnosti, až k hluboce dunivým, jako vzdálený hrom. Uvědomil si, že ticho bylo dokonalé, když se od něj náhle odrazil známý, s hrůzou očekávaný zvuk kroků, spěšných a sametově hebkých kroků. Krátce a lehce skříply těžké dveře protějšího sálu. Komorník už seděl vzpřímený a ztuhlý na lůžku a třeštil oči do tmy. Velká barevná kola mu vířila před očima a jako v mlze spatřil v dveřní výplni matně světélkující přísnou tvář zesnulého pána s upřeným skelným pohledem. Něco jako světlý pruh zdálo se prodlužovat od neurčitých obrysů postavy směrem k jeho loži.
Starý sluha se bleskurychle položil a přetáhl si houni přes hlavu. Pevně zavřel oční víčka a ruce přitiskl na uši. Tak ležel bez pohybu zalitý studeným potem v očekávání, co se bude dít dál!
Kolik času uplynulo, nevnímal. Až křeč v rukou ho donutila povolit stisk a opatrně odsunout přikrývku z obličeje. Oknem vnikalo do komůrky svítání. Pozvolna přicházel den. Stará židle, zčernalá truhla, věšák s kabátcem nabývaly obrysů.
Sluha se znovu posadil, tentokrát vyděšený zcela novou myšlenkou. Co když chodil do smutečního sálu v noci zloděj? V rohu stála kovaná truhlice, v ní bylo uloženo celé pánovo bohatství. Dědic, nový hradní pán, byl podle vyprávění služebnictva lakotný a krutý. Bude-li něco v truhlici scházet, nikdy neuvěří, že to nevzal sluha sám. A co bude pak? Pojednou se viděl na mučidlech a vzápětí v zatuchlé tmě hladomorny a nová hrůza mu běhala po páteři. Seskočil z lože na svůj věk obdivuhodně rychle a spěchal do sálu k truhle. Stála tam tmavá a nedotčená a nebylo ani vidět stopy po něčí přítomnosti v místnosti.
Tentokrát se starý sluha rozhodl, že přemůže hrůzu a celou věc vyšetří. Večer, když brána zapadla a všichni v hradu ulehli, místo do své komůrky ukryl se sluha ve smutečním sále za jeden z těžkých závěsů, v němž si dýkou probodl malý otvor. V ruce svíral dýku a oko přiblížil k otvoru v závěsu a čekal.
Ze svého stanoviště měl přehled přes celý sál s katafalkem a s dveřmi naproti. Svíce hořely nehybně, jen občas to v některé z nich slabě zapraskalo a plamínek se zakomíhal. Mdlá vůně uvadlých květin, připomínající vůni tlení byla těžká až k nevolnosti. Čas tiše plynul.
Tu se velké dveře pohnuly a s příšernou pomalostí se mezi nimi šířila mezera. Ostré vrznutí projelo vzduchem. Plamínky svící zamžikaly a v koutech se zakymácely stíny. Mezera otevřených dveří dosáhla šířky lidské ruky a pak se opět zmenšovala, až se dveře vlastní vahou dovřely. Nikdo nevešel!
Sluha svírající křečovitě dýku pohlédl rychle na katafalk. V rakvi sinavě svítil ostrý profil mrtvého pána, promodrávající rysy byly mlčenlivé a všemu vzdálené. V tom sluhův zrak padl na podlahu a stařec málem vykřikl. Tam v polotmě klouzal malý, podlouhlý stín, plížil se až ke katafalku, obloukem se mihl vzduchem a vyhoupl se na rakev! Ještě jedno zavlnění a stín se schoulil v tmavý chuchvalec na pánově hrudi. Napřímil dva malé hroty a pod nimi rozsvítil dvě kruhovitá zelená světla.
Sluha se už nezdržel: “Kocour!“ vykřikl užasle. To je pánův kocour uvědomil si bleskem, to plaché, polodivoké zvíře, které všechnu svou přítulnost věnovalo hradnímu pánovi a před ostatními bázlivě prchalo.
I nyní, vyplašeno výkřikem, střelhbitě seskočilo z rakve na podlahu, mihlo se ke dveřím a tlapkou i nosem si vydobylo východ na chodbu.
Tu noc se starý sluha konečně vyspal. Ráno vyprávěl všem ve hradě o noční události. Ihned se všichni pustili do prohledávání všech koutů a skrýší ve hradě. Jejich námaha však byla marná – kocoura nenašli.
Po poledni byl z hradu vypraven okázalý pohřeb k nově zbudované kapli sv. Kateřiny na vedlejším strážném vrchu , od nějž část podhradí dostala své jméno Kateřinov. Po návratu ze smutečního obřadu dali pozůstalí rozestavit misky s mlékem a s různými pamlsky po chodbách i v podstřeší, ale ráno bylo vše netknuté. Ani v následujících dnech nikdo kocoura nespatřil.
Byl to opět starý sluha, který o něm přinesl zprávu.
Stařec chodil denně k hrobce svého pána, aby si tam s ním v myšlenkách pohovořil a postýskal. Sedmý den po pohřbu nalezl na náhrobní desce natažené tělo mrtvého kocoura. Domyslil si, že zvíře sem přicházelo vždy v noci, vedeno svou oddaností – a protože nepřijímalo potravu od nikoho, než od zemřelého pána, zahynulo při poslední návštěvě u hrobky hladem.
Komorník se ztuhlého těla ani nedotkl, ale spěchal do hradu , aby všem oznámit svůj objev. Vypravili se k hrobce všichni, kdo v hradě pobývali. Kocour byl odnesen do hradu a bylo rozhodnuto, že tato věrnost si zaslouží zachování a odměny. Byl přivolán obratný felčar, který žil v městečku pod hradem a ten dle orientálního návodu, který byl přechováván v pánově knihovně a který si přivezl kdysi z pouti do Svaté země, preparoval zvířecí tělo. Tělo kocoura napustil pryskyřicemi a oleji. Takto mumifikovaný kocour byl pak vložen do malého výklenku ve zdi pod hlavním sálem a výklenek byl zazděn.
Hrad přecházel z majitele na majitele , jména i erby panských rodů se střídaly v jeho pestrých dějinách. Dlouho, předlouho odpočívala malá mumie ve své skrýši, o jejíž existenci nikdo již nevěděl.
Na konci 18. století po požáru přestal být hrad a zámek, který byl později vybudován, tehdejšími majiteli pány z Ditrichštejna obýván a i správa panství byla přestěhována do nedaleké Přibyslavi. Obyvatelnou část zámku tvořily byty vysloužilých úředníků, vdov a panských sirotků, jak často popisuje spisovatelka Vlasta Pittnerová.
Opuštěný, polorozbořený hrad, sloužící jako skladiště, se stal na konci 19. století po velkém požáru, který zničil dvě třetiny města, levným zdrojem kamene pro polenské občany, kteří obnovovali svá obydlí. Z rozpadajícího se mohutného zdiva byl kámen brán i na stavby hradního křídla se zbytky sálu, kde kdysi spočívala rakev dávno zapomenutého pána, jehož jméno utonulo v moři času, a kde v tajném výklenku leželo ukryté tělo věrného zvířete, uchráněno tak před zničením.
Jak šel čas, měnila se uspořádání, stal se starý polorozbořený hrad předmětem zájmu členů Spolku polenského muzea. Za přispění donátorů, manželů Pojmanových, byl starý hrad zakoupen a věnován pro potřeby muzea. Během stavebních úprav byla za odbouraným kusem zdiva objevena i stará kočičí mumie. Dočkala se pozdní slávy. Mezi starožitnostmi, mezi historickými předměty vydechujícími vůni dávno zašlých časů a vedle starých knih, kde doteky neznámých, dávno zetlelých rukou dodnes kreslí drobnohlednou pavučinu na zežloutlých stránkách, stávala vitrínka označená názvem vytvořeným zdravým vtipem místního lidu: “Tuten kocour!“. Ve vitrínce odpočívala malá, zachovalá mumie zvířete, které tolik postrašilo starého sluhu v dávných dobách, kdy polenský hrad ještě svítil novotou.
Světlo a vzduch narušily brzy vystavené tělo, které se jednoho dne rozpadlo v prach. Bylo odklizeno z muzea a zmizelo v propadlišti, do něhož se postupně propadají všechny věci našeho věčně se měnícího světa. A tak věrné zvíře následovalo svého pána do vzdálené minulosti.